Důvody, proč radši jezdím s cestovní kanceláří než po vlastní ose, jsem tu už rozebírala. Jedním z nich je i nezpochybnitelný fakt, že s cékáčkem prostě nejste na dovolené na všechno sami. Máte po ruce někoho, kdo vám pomáhá řešit problémy i na kom si vybít vztek, když něco nedopadne podle představ.
Dokud jsme s manželem jezdili sami, mohla jsem být naštvaná na něj. Teď mám na totéž delegáta. Bohudík pro oba nejsem konfliktní bytost a hned tak něco mě nerozhází. Mám zdravou porci sebenedůvěry a obvykle nepíšu hanlivé recenze na hotel, který jsem si sama vybrala. Ano, naštve to, když zaplatím několik desítek tisíc za něco, s čím pak nejsem absolutně dokonale spokojená, ale jak už to bývá ve všech oblastech života, největší zklamání nám způsobují naše přehnaná očekávání.
Aspoň já jsem si to opakovala, když jsme na jedné z posledních zahraničních cest dorazili do hotelu a už na recepci stáli nespokojení Češi. No to mám radost, pomyslela jsem si na adresu hotelu, protože nespokojenost je toxická a sama jsem začínala být také preventivně nespokojená, ačkoli jsem neměla důvod. Až později mi došlo, že někomu se zkrátka nezavděčíte.
Zatímco mě v hotelu celkem nic netrápilo (vzhledem k celkem nízké ceně a tomu, že jsem dovolenou lovila na poslední chvíli), „paní Hejterové” zřejmě vadilo úplně všechno. A protože zaregistrovala, že jsem taky Češka, zvolila si mě jako družku v utrpení. Snažila jsem se sice o maskování, ale bohužel nemůžu na děti v jídelně řvát turecky, protože pak bych se na ně ani nemohla zlobit, že mě neposlouchají. Všechny reklamace mi směřovala, jako kdybych já mohla za to, že jí rýže přišla nedovařená, těstoviny převařené, maso nedosolené a zeleniny bylo moc, stejně jako lidí v restauraci. Asi čekala, že jí to odsouhlasím, ale já si celkem zvládám pokrm sama dosolit a obecně jsem vděčná za každé jídlo, které nemusím vařit sama.
„A rohožka jim asi taky vůbec nic neříká,” uzavřela svůj první den na dovolené.
„A zkoušela jste se zeptat anglicky?” pokusila jsem se o vtip. Asi trapný, podle toho, jak se paní zatvářila.
Většinou se ale snažím v těchto chvílích nereagovat vůbec, protože to považuji za boj s větrnými mlýny. Na druhou stranu už jsem s pár cestovkami v pár hotelech a v pár destinacích byla a trochu nasála, jak to v turistickém ruchu funguje. Takže jsem v očekáváních skromnější a s výsledkem pak mnohem spokojenější. Například nejsem překvapená, že první a poslední den jsou určeny na cestu a ne vždy na nás vyjdou zrovna přátelské časy odletu. Ty totiž určují letecké společnosti a bylo by tomu stejně u všech cestovních kanceláři.
Na konci dovolené jsem pak měla do hlavy vymluvenou tak velkou díru, že bych mohla sepsat slovník přáním a stížností. Hlavně stížností.
Ačkoli jsem jinak docela krotká, v jednu chvíli jsem to už nevydržela. Když se paní hejterová rozčilovala, kde se „kruci fláká delegát”, důrazně jsem jí odpověděla, že se pravděpodobně „fláká” na letišti nebo na infoschůzkách nebo na výletech s jinými klienty, protože pochopitelně nemá na starost jenom nás. A hádáte správně, byl to boj s větrnym mlejnem.
Nesmrtelný film Jiřího Vejdělka totiž zapsal do mysli českých turistů nádhernou představu o obětavé plavovlasé delegátce, která jede se svými lidičkami až do hotelu, tam se s nimi celou dovolenou rekreuje, případně přejímá roli paní učitelky, když se uprostřed její mateřinky najde jeden rozjívenější potápěč.
Rozhodně nerozporuji, že delegátky jsou obětavé a sympatické, ale rozhodně nebydlí s jedním zájezdem na hotelu, aby mohly svým oblíbeným pasažérům zpívat ukolébavku před spaním. Vzhledem k tomu, že do jejich destinace proudí v sezoně stovky klientů do desítek hotelů, mají na starosti vyzvedávání pasažérů na letišti, transfery do hotelů, schůzky s klienty ohledně základních informací a údajů o odletu a organizace výletů. A vzhledem k tomu, že transfery probíhají v kterékoli denní i hluboko noční době, musí delegáti také někdy spát a nejsou logicky na mobilu vždy, když nám na pokoji dojde toaletní papír.
Ani delegát sebeschopnější a sebeobětavější pak není všemocný a nemůžeme od něj čekat lék na všechny neduhy. Doslova a do písmene. Delegát totiž překvapivě není zdravotník, a tudíž ani NESMÍ poskytovat žádné zdravotnické služby. Od toho si platíme cestovní pojištění a jeho asistenční servis, kam voláme, když se nám něco nebo někdo „pokazí” (a to včetně vyhledání nejbližší pohotovosti, lékárny atp.).
„To je teda výborný, že máme schůzku s delegátem až zítra... Co máme jako dělat?” dštila paní Hejterová hned první den síru na celý svět, od delegáta přes cestovní kancelář až po turecký personál, který nemá dost slušnosti, aby mluvil česky.
„Podívejte se na pokyny k odletu, máte tam asistenční linky pro klienty v destinaci,” odpovídám opatrně.
„Ale já nechci volat do Čech, to bude moc drahý!”
„To je turecké číslo,” kuňknu ještě tišeji.
„Já neumím turecky!” Na to už jsem neodpověděla vůbec a ukázala jí telefonní čísla včetně informace, od kolika do kolika fungují linky v češtině. “Teda od čtyřhvězdičkového hotelu bych čekala víc,” dodala, protože zjevně potřebovala mít poslední slovo.
Šla jsem si po svých. Mám dost konfliktů v práci i v životě a nechci si nechat dovolenou otrávit lidmi, kteří zjevně nejsou spokojení NIKDY S NIČÍM! Rozhodně jsem se nechtěla pouštět do diskuze o tom, že se jedná o místní kategorii hotelu a nefunguje v mezinárodním měřítku.
V tureckých hotelech je obecně výborné jídlo, na ničem se nešetří a v rámci konceptu All Inclusive a Ultra All Inclusive se v hotelových restauracích často doslova prohýbají stoly pod výběrem jídla pro malé i velké, od hranolek až po speciality šéfa kuchyně, které se každý den mění.
Jenže strava stejně jako kvalita služeb je vždycky záležitostí správného výběru. A ne vždycky se vyplatí přehnaně šetřit nebo přehnaně pospíchat. Ty správné věci chtějí čas a trpělivost, přečíst si pořádně podrobnosti o hotelu, zabrousit na recenze zákazníků, zajít na pobočku a nechat si poradit. Například kde je součástí All Inclusive také importovaný alkohol, protože to opravdu není samozřejmost. A pokud si dovolenou chcete užít „se vším všudy”, vždy je lepší si to ověřit dopředu. Jestli rádi experimentujete, můžete ochutnat i prémiový místní alkohol, který některé lepší hotely podávají.
A také kde je dobré jídlo, protože na dovolené se šetřit nemá. Jen je škoda, že nám poslední dovolenou trochu narušily zažívací potíže. Co už?! Aspoň jsme přišli na chuť vynikajícímu bílému pečivu, které bylo v restauraci prakticky neustále k dispozici. Trochu to zamrzí, když se všichni kolem ládují, ale nesmíte začít přepočítávat, o kolik peněz jste tím přišli. Dokud nejde o život...
Nemá také cenu dokola přemýšlet o tom, kdo za to vlastně může. Na to se dá odpovědět jedním slovem: NIKDO! To se prostě stává. Zejména při cestování, kdy je organismus zatížen letem a vystavujeme ho prudkým změnám teploty či virovým infekcím na zalidněných letištích. Velké vedro, od kterého si ulevujeme ledovým pitím, mívá často za následek tzv. faraonovu pomstu, nepříjemné průjmové onemocnění, které se nevyhýbá ani klientům špičkových hotelů. Naše tělo také jinak reaguje na místní jídlo nebo vodu. A koneckonců při pohledu na ty hory jídla, o které se tu lidi pomalu rvou, mně nějaký ten břichabol ani nepřekvapí.