…asi jako kdybych se vrátil zpátky na úsvit dějin a nahlédl do Rajské zahrady chvíli po jejím stvoření nebo kdybych hleděl do nějakého prastarého amfiteátru, ve kterém se odehrává představení hodné samotného stvořitele. Takový to byl pocit, dívat se z okraje kráteru Ngorongoro, který se rozprostírá hluboko pode mnou. Tato obrovská kaldera, tedy sopečný kráter, je totiž skutečně jako přírodní aréna, kde se denně odehrávají velkolepá představení života v divočině.
Většina cestovatelů se do kráteru Ngorongoro vydává z města Arusha, odkud se pořádají organizované výlety s místními průvodci. Pokud se však vydáte z Arushy do Ngorongoro na vlastní pěst, určitě doporučuji pronajmout si auto s pohonem 4x4. Některé úseky cesty totiž dají i zkušenému řidiči pořádné zabrat.
Cesta je navíc dlouhá 191 km a zabere vám, samozřejmě v závislosti na tom, jak rychle pojedete, klidně i 4 hodiny. Útěchou vám však může být, že únava z dlouhé cesty se zcela rozplyne hned při prvním pohledu přes okraj kráteru.
Brzy ráno nás probudily první paprsky slunce a zvuky přírody, které se začaly linout z hloubi kaldery. Dovedete si představit lepší budíček? Plni energie jsme nasedli do džípu a vydali se dolů do hloubi kráteru. Jak jsme sjížděli níže, začali jsme si uvědomovat velikost a majestátnost tohoto místa. Mlžný opar nad pláněmi vytvářel tajemnou atmosféru a my jsme si jím brzy jeli zcela mlčky, jako bychom nechtěli tu pravěkou nádheru rušit něčím tak umělým, jako je lidská řeč.
Naše mlčení se vyplatilo, již během chvíle jsme měli možnost zahlédnout první stádo zeber, které se pokojně páslo jen několik desítek metrů od nás. Nebáli se nás, pozorovali nás s podobným zájmem, s jakým jsme se dívali my na ně.
Zvířata v Ngorongoro kráteru prakticky neznají svět mimo kráter, a nemají tedy v sobě zakořeněný strach z lidí. Jak projíždíme tou klidnou mlhou, víří mi hlavou různé otázky. Že by takto vypadalo soužití zvířat a prvních lidí v dávných dobách? Že bychom s divočinou nebyli odjakživa ve válce, jako je tomu nyní?
V jednu chvíli jsme zastavili, abychom si prohlédli lvy, kteří se lenivě povalovali ve stínu akácie. Sledovat je z takové blízkosti byl zážitek, na který asi sotva někdy zapomenu. Byli klidní, vyrovnaní a působili dojmem, že jsme jen další součást jejich světa; stejně jako ostatní zvířata, jako stromy, tráva a skály. Nahlas jsme se podivovali této zvláštní harmonii, a průvodce nám vysvětlil, že toto platí pouze za předpokladu, že se nacházíme ve vozidle. Není tak úplně jasné, proč vozidla místní zvířata nepovažují za hrozbu, ale když v jedné chvíli jedna ze lvic vyskočila na karoserii našeho auta, pochopili jsme, o čem hovoří. Říkám vám na rovinu, že vidět tu ohromnou šelmu z takovéto blízkosti, vidět každý detail její srsti a cítit její pach, je zážitek, během kterého se ve vás vystřídá celá škála opravdu intenzivních pocitů.
Snad každý návštěvník touží spatřit takzvanou „velkou pětku“ – lva, slona, nosorožce, buvola a levharta. My jsme měli štěstí a viděli jsme hned čtyři z nich. Průvodce nám vysvětloval, že bývají vzácní, protože se rádi ukrývají v husté vegetaci na okrajích kráteru. Všichni jsme tedy napínali zraky a doufali, že se nám poštěstí, ale bez úspěchu. Když jsme však zahlédli mohutného slona s obrovskými kly, jak kráčí líně a bez spěchu přes pláň, na levharta už každý zapomněl a plně se soustředil na kouzlo toho jedinečného okamžiku.
Jedním z vrcholů našeho safari byl však moment, kdy jsme spatřili černého nosorožce. Věděli jsme, že tento kriticky ohrožený druh v Tanzanii podléhá nejvyššímu stupni ochrany, takže jsme si byli plně vědomi toho, jak vzácný tvor před námi stojí.
V Ngorongoro však nežijí jen velcí savci. Když jsme se přiblížili k jezeru Magadi, bylo jasné, že této části kráteru vládnou ptáci. Jezero bylo poseté snad tisícovkami plameňáků, kteří na jeho hladině vytvářeli neustále se měnící růžovou mozaiku. Mimochodem, nenechte se zmást stejným jménem, které nese možná známější jezero Magadi v Keni. Magadi totiž znamená ve svahilštině „soda“ a obě jezera si své jméno vysloužila díky vysokému obsahu uhličitanu sodného.
Ačkoli můj výlet do kráteru Ngorongoro trval bohužel jen jednu noc a jeden den, každému bych doporučoval, aby zde strávit co možná nejdelší dobu. Tak máte totiž nejen možnost projet ho křížem krážem, ale také zažít jeho jednotlivé části v každé fázi dne.
Když jsme se vraceli zpět na okraj kráteru, zastavili jsme se na jednom z vyhlídkových míst a dívali se dolů. S čerstvými vzpomínkami na všechnu tu krásu a neuvěřitelná zvířata, která jsme viděli, to byl perfektní způsob, jak se s kráterem rozloučit.
Na výletě do Ngorongoro zkrátka zažijete celou škálu emocí. Uvědomíte si, jak nádherný a křehký je svět divoké přírody a jak jiný by možná mohl být i ten náš svět, kdyby se lidská civilizace ubírala jen maličko jiným směrem.
Tak co, není na čase vydat se na dovolenou do Tanzánie a objevit její jedinečnou krásu?