Dovolená v Turecku je skutečně jedna velká procházka. Můžete chodit od rána do večera a stále neuvidíte všechno. Dnes vám budu vyprávět o svém prvním dnu v Antalyi a napínavé cestě do její historie.
Když jsem vystoupila v Antalyi z letadla, zmocnila se mě lehká úzkost z malého prostoru. Brzy se před námi však otevřel impozantní pohled na Antalyi. A výhled z autobusu ještě není nic proti tomu, když se konečně vydáte do lůna turecké přírody nebo vás vtáhne orientální atmosféra typických úzkých uliček a barvami sršících tržišť.
Cesta na hotel nakonec uteče jako voda, a sotva se ubytujeme, můžeme vyrazit poznávat tento zemský ráj. Teď nepřeháním. Legenda totiž praví, že když se pergamonský král Attalos II. rozhodl pro založení přístavu Attaleia, přál si, aby připomínalo ráj na zemi. Tak se přesvědčíme...
Cesta do římského období
Jakmile trochu překonáme jet-lag a vykonáme povinný rituální pozdrav moři, vyrážíme na podvečerní procházku do historické části Antalye zvané Kaleiçi. Pozdní odpoledne je na takovou procházku ideální, protože není takové horko a už se těším na staré město ve světle zapadajícího slunce. Chvíli jdeme při pobřeží malebnými přístavními uličkami a poté Hadriánovou bránou z bílého mramoru vstupujeme do historického centra Antalye.
Stojí zde už po staletí, téměř neporušená. Postavena byla ve 2. století našeho letopočtu a připomíná návštěvu římského císaře Hadriána. Po obou jejích stranách stojí dvě obranné věže a společně byly součástí bývalého opevnění, které Kaleiçi chránilo a současně mu dalo název v překladu znamenající „vnitřní pevnost”. Turisté jsou v Turecku milováni a hýčkáni, a staré město tak není nadále chráněno před vpády cizinců. Na druhou stranu se tu ale skoro nejezdí, a tak si můžete procházku vychutnat v klidu, aniž byste uskakovali před auty.
Z doby římského císaře Hadriána pochází i Hıdırlık Kulesi, kterou pravděpodobně nechal postavit sám Hadrianus. Tento 14metrový kolos hlídá ve dne v noci pobřeží a svého času sloužil jako maják a strážní věž. Ještě že jsou tu večery tak příjemně teplé, budeme se moci toulat do noci malebnými přístavními uličkami až k moři i k Hıdırlık Kulesi, která přístavu vévodí.
Historické centrum
Teď jsme ale stále v centru starého města a procházíme uličky, které se často moc neliší od středověkých dob. Malé kamenné domky i bílé vily vystavěné v přímořském duchu dýchají na návštěvníky opravdu na každém kroku tureckou minulost i jedinečnou atmosféru na pomezí mezi křesťanským a muslimským světem. Cestou od jedné památky ke druhé objevujeme zákoutí, kde je přímo na ulici vystavené zboží na prodej, takže si z procházky odnášíme hodně dojmů i pár maličkostí na památku. Místní sedí před domem a rádi prohodí pár slov. Mnohdy na první pohled nepoznáte, zda místo, kam vás přizvou k posezení, je restaurace nebo terasa soukromého domu.
A když naše nohy volaly po chvilce odpočinku, také jsme jim dali chvíli volno v jedné ze zdejších hospůdek u šálku tureckého čaje. Mimochodem, to jste věděli, že Turci nepijí čaj i v tom největším odpoledním parnu jenom z národní hrdosti, protože je to jejich tradiční nápoj? Vždyť kdo by měl v tom horku chuť na čaj spíš než na limonádu s ledem, myslím si. Toto tajemství mi objasnil majitel restaurace (tedy vlastně nevím, jestli to byl majitel, ale choval se tu, jak kdyby jeho nevelké postavě říkala pane nejen restaurace, ale celá Antalye). Horký čaj totiž přispívá k nastartování ochlazovacích mechanismů v těle a člověk pak lépe snáší horko. „Tak uvidíme”, říkám si, než vyrazím na další cestu a objednávám čaj, inšálláh.
Středobodem tohoto světa, kde se zastavil čas, je minaret Yivli, nazývaný také flétnový minaret nebo též vroubkovaný minaret ze třináctého století, který je součástí dnešního etnografického muzea. Nedaleko stojí také hodinová věž Saat Kulesi s hodinami ze všech 4 stran. Pochází z roku 1244 a je jediná dochovaná z pravděpodobně několika desítek věží, které už dávno odvál čas.
Krásnou připomínkou minulosti je také Tekeli Konaklari, tedy čtvrť dřevěných osmanských domů, kde kdysi žili antalyjští pašové. Díky nim a dalším památkám můžeme i dnes žasnout nad architekturou, na které se podepsaly vlivy byzantské i osmanské kultury.
A když už máme dost vší té minulosti a chceme ji trochu dochutit špetkou současného tureckého koloritu, vydáváme se do nitra Starého antalyjského bazaru. Tady jsem skutečně ve svém živlu, obklopená barvami, že nevím, kam dřív s očima. Oslněná zlatými tretkami a omámená vůní orientálního koření. Protože jsem kafka, potřebuju strčit nos do každého stánku, kde se něco blýská, a nestíhám polykat sliny při pohledu na výlohy se sladkostmi. Vedle takových věcí, jako najdete na všech tržištích v přímořských letoviscích, brýlí, žabek, laciného textilu, nafukovacích kruhů a hraček pochybné identity, jsou tu malované talíře a mozaikové lampy, mosazné soupravy na tureckou kávu, ručně tkané koberce i pestrobarevné pašmíny z kašmírové vlny. Cítím se uprostřed všeho toho bohatství, jako bych se procházela v sultánském paláci. Vydržím to až hluboko do večera a už teď je mi jasné, že tu nejsem naposled.
