Historie totiž dýchá snad v každém kameni téhle starobylé metropole. Jsem tak trochu chaotický cestovatel, dobrodruh, který ne vždy plánuje každý detail svých cest, a mnohá zajímavá místa objevím vlastně tak trochu náhodou. Každý takový moment mě pak naplňuje příjemným pocitem, že na světě je ještě spousta věcí, které stojí za prozkoumání. A Ayutthaya je místem, kde se mě tento pocit zmocňoval prakticky na každém kroku.
Do Ayutthayi
Do Ayutthayi jsem dorazil vlakem z hlavního města Thajska Bangkoku – cesta trvala zhruba hodinu a půl. Vlak byl sice trochu hlučný a klimatizace pravděpodobně už před několika lety definitivně vzdala svůj boj s thajským horkem, ale i to patří k autentickému zážitku. Jakmile jsem vystoupil na nádraží, přivítalo mě město plné kontrastů. Na jedné straně moderní budovy a rušné trhy, na druhé straně tiché svědectví historie, která je v Thajsku řekl bych o něco více živá a provázaná se současností, než jak je tomu v naší kultuře.
První věc, kterou jsem udělal, bylo zapůjčení kola. Ayutthaya je docela rozlehlá, ale na kole ji zvládnete projet křížem krážem bez větších problémů. Thajci jsou na kola zvyklí a během pohybu po městě s nimi počítají, takže si užijete svobodu a pohyb bez vyčítavých pohledů kolemjdoucích a řidičů, které tak důvěrně znám ze své rodné Prahy. Po pár minutách jsem se dostal do historického centra Ayutthaye, které je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO a opravdu se není vůbec čemu divit. Tam začala moje cesta proti proudu času.
Chrámový maraton
Ayutthaya byla kdysi hlavním městem Siamské říše. Právě odtud jí vládli králové, obchodovalo se s Evropany i Araby a město bylo i centrem celé siamské kultury, na níž stojí celé současné Thajsko. Tohle všechno jsem si připomínal, zatímco jsem se pohyboval mezi přírodou částečně pohlcenými ruinami, které mi občas připomínaly scény z nějakého post-apokalyptického filmu.
Moje první zastávka byl Wat Mahathat, právě ten chrám, o kterém jsem hovořil v úvodu. Ikonická Buddhova tvář vykukující z propletených kořenů obřího stromu na mě působila, jako kdyby nahlížel do našeho světa z nějaké jiné dimenze. Dívat se zblízka (ačkoli úplně k němu vás místní ochranka nepustí) mu do očí je něco úplně jiného než vidět je na fotkách. Jeho pohled má zvláštní energii – skoro jsem měl pocit, že se v jeho očích skrývá něco zásadního, co se snaží sdělit každému, kdo k němu zavítá.
Mimochodem, Buddhu si můžete vyfotit, ale správa chrámu vás požádá, abyste tak učinili vkleče či aspoň v lehkém úklonu. V Thajsku jsou tradice zkrátka stále živé a svět mezi nebem a zemí je zde propleten s tím naším do míry, které jsme v Evropě už dávno odvykli.
Mojí další zastávkou byl Wat Ratchaburana, který je známý svou vysokou prangou (věží). Sice si s výškami tak úplně netykám, ale nemohl jsem si pomoci a vylezl jsem až nahoru, protože jak se znám, litoval bych, kdybych se nechal přemoci svým strachem, a nechal si tu krásu ujít. Výhled na okolní zříceniny mi připomněl, jak obrovské a významné tohle město kdysi bylo.
Život na řece
Ayutthaya leží na soutoku tří řek, což bylo jedním z důvodů, proč se stala tak významným městem. Místní mi doporučili, abych si pronajal loďku a projel se kolem ostrova, kde stojí historické centrum. Nemuseli mě dlouho přemlouvat. Z pohledu z říční hladiny totiž každé město vypadá rázem úplně jinak.
Zatímco jsme se klouzali po klidné hladině řeky, průvodce mi ukazoval chrámy a 
vysvětloval, jak město v 18. století zničili Barmánci. Ayutthaya už se nikdy z té rány plně nevzpamatovala a od té doby umírala, ale možná to je právě to, co jí dnes dává její jedinečný půvab.
Jsem velký fanoušek thajské kuchyně, a tak jsem se nemohl dočkat, až vyzkouším místní speciality. Nejlepší zážitek? Určitě plovoucí trh! Na plovoucím trhu v Ayutthayi jsem si připadal už definitivně jako v jiném čase, jiném světě. V údivu jsem pozoroval lodě plné ovoce, grilovaných ryb a všemožných pochoutek, které ani neumím pojmenovat.
Ptal jsem se trhovců, na kterou svou specialitu jsou místní nejvíce pyšní, a ti bez váhání odpovídali, že rozhodně roti sai mai, což jsou tenké palačinky plněné cukrovou vatou. Ty se ukázaly být trochu sladké, trochu křupavé, ale hlavně extrémně návykové. I přesto, že jsem se trochu přejedl palačinek, jsem o něco později ještě neodolal grilovaným krevetám, protože být v Ayutthayi a nedat si mořské plody, by byl opravdový cestovatelský hřích.
Oáza klidu a meditace
Po dni plném zážitků jsem hledal místo, kde si trochu odpočinu a utřídím si myšlenky a zážitky. Ayutthaya nabízí spoustu chrámů, kde se můžete zastavit na chvíli meditace nebo jen tiché rozjímání. Vybral jsem si Wat Chaiwatthanaram, který stojí trochu mimo hlavní turistické trasy.
Chrám na břehu řeky byl při západu slunce skoro opuštěný. Jen já, pár mnichů a nekonečný klid. Posadil jsem se na kámen, zavřel oči a nechal své myšlenky volně plynout. Ayutthaya na mě v tu chvíli působila jako místo, které má duši – místo, které nevypráví jen o minulosti, ale připomíná nám, jak důležité je zpomalit a užívat si plně kouzlo přítomného okamžiku.
Ráno jsem se probudil do nového dne a byl jsem trochu smutný, že musím Ayutthayu opustit. To místo mě okouzlilo způsobem, který jsem snad ani nečekal. Ayutthaya je důkazem, že i ruiny mohou být živé – skrze příběhy, které vyprávějí, a skrze lidi, kteří tu dnes žijí.
To je koneckonců na cestování to krásné, že pokaždé najdete něco, co vás překvapí. Mě na tom nejvíce baví to hřejivé uvědomění, že svět je ohromné místo a je v něm tolik věcí, že bude zkrátka vždycky co objevovat. A pokud se vydáte na dovolenou do Thajska, věřte mi, že tento pocit budete mít doslova na každém kroku.
